Já a ten můj prokletý komplex dokonalosti...

14. září 2012 v 22:11 | Pája |  Moje myšlenky
Trpím tím celý život. Ve všem musím být takřka "perfektní, dokonalá". Je to tak děsný komplex, že ho nepřeji absolutně nikomu... Když říkám "ve všem", tak skutečně myslím ve všem. Nejde jen o postavu nebo oblečení. Jde o úplně jakékoliv moje chování, to co řeknu, to jak budu reagovat, to jak se budu chovat a to je tak skličující, když nad tímhle neustále musíte přemýšlet a hlídat si to, že se z toho asi brzy zblázním... Ale u té váhy to má celkem dost zásadní přičinění. Cítím se, že mě ostatní strašně kontrolují, co se týče váhy, že když na mě koukají a prohlížejí si mě, připadám si tlustá a jen přemýšlím o tom, co si asi říkají...

Nedávno jsem tak brouzdala po pro-ana stránkách a narazila na zajímavou věc. Vešla jsem se do několika z příčin mentální anorexie, či poruchy příjmu potravy (oblíbené označení PPP...). To jest - nikdo mě nebere vážně. Je to jednoduché a dává to smysl. Nikdo mě totiž nikdy nebral vážně. Hodně holek hubne právě z tohoto důvodu, aby dokázaly, že ony to rozhodně vážně myslí. Já v tom mám samozřejmě i relativně velký podíl toho, že se sama sobě nelíbím, čili, že chci zhubnout, abych se sobě líbila (no a nebudu lhát... i okolí). Chci mít postavu, které se nedá nic vytknout. Je to tak a je to kříž. Já mám sklony k řešení svých problémů tím způsobem, že se jednoduše převléknu do "někoho jiného". Najdu si někoho, komu se budu snažit podobat a tak já řeším svůj život a své problémy. Já už ani nevím, kdo jsem... Je to jednoduché... s tím mým starým já odejdou i problémy. Často to funguje, ale jsem normální?... No ale proč o tom vlastně mluvím. Před měsícem se se mnou rozešel přítel a já jsem teď hrozně smutná a nešťastná a proto hledám alternativní cestu k tomu být šťastnější... a tou je právě hubenost. Je to něco jako vysvobození. Jako vysvobození ze svého starého já, být jiná, nová, krásnější, aby mu bylo líto, že se se mnou rozešel, nebo aby viděl, že trpím, že nemůžu jíst... ale těžko se to říká, já si pro něj přeji zároveň, aby byl šťastný, ale zároveň mě to ničí, že je nejspíš šťastný a chci, aby taky trpěl, jako já... Je to asi hnusné ode mě. Zkrátka po dvou letech mi řekne, že poslední dobou není šťastný a rozejde se se mnou s tím, že si moc přeje, abychom zůstali přátelé, jako to bylo dřív. Předtím jsme se rok kamarádili - pocházíme ze stejné třídy, ale on pak propadl, no a já tenhle rok tu školu vyšla, takže už se alespoň nemusím trápit, že bych ho viděla každý den, když ho nemůžu mít... Občas sice píše, ale já stejně jen čekám na den, kdy si najde jinou a mě to zničí. Jen ta představa má takový účinek. On sám navrhoval, že se sejdeme, ale zatím to furt jen odkládal, takže si myslím, že spíš se nechce scházet a že se už ani neuvidíme... Z toho je mi taky na nic. Nedokážu se přes to přenést, pořád doufám, že se stane zázrak a bude mě chtít zpátky.

Ale já vás nechci deprimovat svým (ne)životem. Mám teď občas chuť jít a zničit se. Tak doufám, že mě brzy potká něco, co mi v tom zabrání...

Depresivní?

Tak už dost :-) Pište radši vy, jak vám to hubnutí jde ;-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama